Trest domácího vězení a elektronický monitoring
Trest domácího vězení je jeden z nejstarších trestů, které lidstvo zná. V minulosti se mu musel podrobit apoštol Pavel, v roce 1633 Galileo Galilei či carská rodina v roce 1918. V období Velkomoravské říše za vlády knížete Rostislava byl do domácího vězení v Řezně uvržen syn franského krále Ludvíka Karoloman pro podezření z vlastizrady. V roce 1604 uvalil císař Rudolf II domácí vězení na českého šlechtice Adama Havla z Lobkovic pro podezření z vraždy Hanibala ze Schönbergu. V právním řádu České republiky pak získal trest domácího vězení podporu v písemné podobě za vlády Františka Josefa I. zákonem č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, který nabyl účinnosti 1. září 1852. Další rozšíření trestu domácího vězení následuje ve velmi krátké době, a to již v roce 1855, kdy je institut domácího vězení použitý ve vojenském trestním zákoně. Po vzniku Československa v roce 1918 došlo recepčním zákonem k převzetí rakouského právního řádu pro české země, v platnosti zůstaly také právní předpisy v oblasti trestního práva. V roce 1950 byl přijat nový trestní zákon, který po 98 letech nahrazuje trestní předpisy z doby rakousko-uherské monarchie. Tímto rozhodnutím zákonodárného sboru zmizel oficiálně z trestního zákona na dlouhé roky trest domácího vězení, k jeho obnovení došlo až schválením zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Efektivní výkon tohoto trestu byl ale vždy poměrně problematický, neboť bylo nutné zabezpečit, aby odsouzený stále přebýval ve svém vymezeném domově. To bylo možné zajistit jen postavením stráže či namátkovou kontrolou. Teprve mohutný rozvoj technologií ve 20. století dokázal tento problém vyřešit; začala existovat možnost zavedení nové formy kontroly – elektronické.
Trest domácího vězení existuje nejčastěji jako alternativní typ sankce k odnětí svobody v nápravném zařízení, jako opatření v rámci dohledu nad podmíněně odsouzeným i jako samostatný druh trestu. Ve svém moderním pojetí začal být trest domácího vězení užíván v USA během osmdesátých let minulého století (house arrest/home confinement). Tato původní americká verze měla výrazně trestající charakter (případně směřující k nahrazení škody), přičemž zásadní roli hrály ekonomické úvahy (předpokládané nižší náklady ve srovnání s uvězněním v nápravném zařízení, reakce na přeplněnost věznic). V popředí nestála snaha o nápravu pachatele, spíše se kladl důraz na jeho potrestání a omezení.
Elektronický monitoring vznikl zprvu jako teoretický koncept, jehož autorství je připisováno psychologu z Harvardské univerzity R. K. Schwitzgebelovi a jeho bratru dvojčeti R. Schwitzgebelovi (příjmení později zkracována na Gable). Po experimentech na začátku šedesátých let bylo za spolupráce se skupinou studentů a dobrovolníků zkonstruováno elektronické monitorovací zařízení jako terapeutický nástroj pro kontrolu chování osob podmíněně propuštěných z výkonu trestu a psychicky nemocných. V roce 1964 byl na přístroj dokonce udělen patent. Další vývoj byl ovšem přerušen, jednak s ohledem na technické obtíže a jednak z obav před příliš velkým zasahováním do života monitorovaných osob.
Na počátku osmdesátých let se soudce J. Love z Albuquerque (Nové Mexiko, USA) inspiroval jedním z dílů komiksu o Spidermanovi a zahájil ukládání trestních sankcí kontrolovaných pomocí monitorovacího zařízení. Tvůrci komiksu v zmíněné epizodě nechali Spidermanovi nasadit radiový náramek, jehož prostřednictvím hlavní záporná postava mohla sledovat, kde se nachází. Pro potřeby soudu podobné zařízení vyrobil M. T. Goss, bývalý obchodní zástupce počítačové firmy Honeywell, a v roce 1983 byla tato forma kontroly uložena prvním pěti odsouzeným. Krátce poté začaly fungovat podobné programy na Floridě, technicky za pomoci manžety (náramku), kterou vynalezl T. Moody. Během dalších šesti let již přístroje pro elektronický monitoring vyrábělo dalších šestnáct dodavatelů. V té době se americká vězení potýkala se značnou přeplněností, a proto byl po pilotních programech elektronický monitoring osob rozšířen do legislativy většiny států USA. Koncem roku 1989 bylo již ročně elektronicky monitorováno 12 – 14 tisíc podmíněně odsouzených a 1 300 podmíněně propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody. O desetiletí později bylo v USA elektronické monitorování uplatněno již u sta tisíc osob.
V USA a Kanadě je hojně uplatňován tzv. back-end (back door) typ domácího vězení, kdy se odsouzený domácímu vězení podrobuje po odpykání trestu odnětí svobody. Vychází se z předpokladu, že takové opatření snižuje pravděpodobnost opětovného spáchání trestných činů, popř. že se prodlužuje interval mezi propuštěním z výkonu trestu a opětovným pácháním trestné činnosti.
Evropské země se při výkonu monitorovaného domácího vězení snaží klást větší důraz na nápravnou funkci trestu, jež je spojována s různě účinnými rehabilitačními programy zaměřenými na osobnost pachatele.
Instrument kontroly odsouzených bývá někdy vnímán jako součást snahy státu i jiných subjektů zasahovat pomocí rychle se rozvíjejících technologií do soukromé sféry občanů. Argumenty proti užívání domácího vězení jako alternativního trestu jsou živeny obavami z tzv. net widening efektu: soudy mohou upadnout v pokušení používat domácí vězení nikoli jako alternativu k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale naopak jako alternativu k podmíněnému odsouzení, čímž v důsledku dochází k zostření represe.